Přižehnutá Anica,
ej, jak švarná paní,
jarostí a švižností
rovna mladé lani.
Ztepilá je, štíhlá je,
veselá a ladná,
od Tater až po Dunaj
krasší není žádná.
Krásná paní Anica
v parku dům má bílý,
věčité kde jasany
větve k zemi chýlí.
A já v parku koutek znám,
besídka kde z klestí,
tam horoucně líbat smím
Anicu, své štěstí.
Sem chodívá blažena
koupati se v zoři
v zlatém ohni lásky mé,
jako slunce v moři.
Sem chodí i z večera,
při dne snivém skonu,
zde polibků záplavou
v náručí jí tonu.
Zde mě večer vyčkává,
zde i chvíle ranní;
zde mě nejvíc objímá,
když se nejvíc brání.
Zde v mých rukou svalnatých
stulena si hoví,
zde mou duši sítí vnad
v moři lásky loví.
Zde mě paží bělostnou,
zpita vášně kvasem,
poutá k ňadrům zvlněným
havraním svým vlasem.
Zde ohnivým rtíkem svým
v prsa mi se vpíjí
a jak v růžích ještěrka
v loktech se mi svíjí.
Svíjí se a v rozkoších
umdlévá, by znova
žárem lásky ožila,
Anica, má vdova.