Milo mně i na samotě,
zde se učím ledačemu:
já rozumím ptáčků notě –
já rozumím všemu;
srdce, když je něco moří,
s různým sobě pohovoří.
Hněvámli se na beťáry,
báča hrom mne učí trochu:
„Takhle buchej, vpaluj čmáry!
vidíš, milý hochu!“
Jaj, vždyť mysl pěkně čuje,
když mne Parom přiučuje.
Od čápa se v pravou chvíli
učím drtiť lstivé hady,
aby se mi neploužili
v plůtek u zahrady;
a já vím, co hádě piští,
když mu bočan hlavu tříští.
Nepříteli k boku chvatně
nadběhnouti v podlé seči
seveřík mne učí statně,
v roklinách co skvěčí;
skočí sem, zas tamo duje
a vždy se mnou opakuje.
A rákosí v šelestění
k myšlenkám mne novým ruší,
že vždy blaze tomu není,
kdo má jemnou duši;
vždyť takého náhlou smrtí
první horský vánek zdrtí!
A zvony hned na to zvučně:
Srdce tvé buď jako z kovu,
všude vzleť, však nerozlučně
od kolébky k rovu
připoután buď, vlasť kde leží,
jako my jsme na té věži.
O lásce mi kvítí dýše,
les o kráse kyprých stánků,
a hvězdami zákon píše
bůh na nebes blánku,
a ta bída naše dosti
hovoří mně o věčnosti.