Když bídou zmrskán jsem jak bičem pes,
vždy útulku mi přeje v ňader skrejši
můj přítel nejdražší, můj švarný les,
ten zpěvák nejlepší a nejchytřejší.
Či jako lidé hloupě žvástá on
a vrtí hlavou snad neb blbě kývá,
když z duše dere se mi zpěvný ston?
Ne! Těší mne a šumně konejšívá.
A domlouvá mi stále: „Vzmuž se, spěš,
nač dětské výkřiky, nač babské lkání?
Když svět tě kopl, v ráz jej kopni též,
jen v tom je odplata a vyrovnání!“