Přišla ke mně za noci,
v zahradě jsme stáli,
po dědinách kohouti
hlásně kokrhali,
na obloze svítila
nebes jasná světla,
ona jako slunce však
na srdci mi kvetla.
Kvetla vděkem ohnivým,
blažená a smavá,
vroucně šíj' mi ovila,
úponka ta tmavá,
a když hlavu tiskla mi
k prsům v blahém chvění,
šeptala: „Ach, proč ta noc
na tři roky není!“
Na tři roky málo jest,
neměl bych než hoře,
dřív, než bych tě zulíbal,
vzplanula by zoře;
kdybych se měl prolíbat
vnad tvých všemi vděky,
musila by trvat noc,
Ilo má, tři věky!