Dvě příšery se sešly v pralese,
zlolajný vichr potkal meluzinu.
„Pojď,” děl, „já touhou po tobě juž hynu,
mé rámě v lásky vír tě ponese.”
„Však k tanci, viz, zde místa není dost!”
„O to je hej, já z lásky tobě v těchu
tlum sosen vyrvu silou svého dechu,
by místa měla naše chvátavost!”
A vykonal. Hle, přes kmen padl kmen!
Už vichr meluzině boky stiská,
ta v divé vášně rozkoši si výská
a zvěř i ptactvo plaší z lesa ven!