Přikvačila k Peštbudínu
zimničná choroba,
přišla tam, když k sněmování
dobu našla doba.
Páni právě zasedali,
a tu ona tady,
ihned pánům chvatem řečí
drkotaly brady:
„Mívali jsme velkou bídu,
nyní hojnosť máme,
pomáhal nám Slovák zdatně:
nuže, co mu dáme?
Což mu dáme? pěkné věci:
sloupy, kladky, pouta,
nepůjdeli Maďarovi
volně do chomouta.
V háji naší národnosti
musí být jen klečí,
nebudeli máti klnouť
Maďarovou řečí.“ –
Choří páni, pozor dejte
na zlolajná ústa,
pohrdlému Slovákovi
srdce v prsou vzrůstá.
Živý oheň pravdy boží
zmáhá se mu v oku,
a šablenka z hněvu roste
při ztepilém boku.
Roste jedna, tisíc za ní –
kmitnou v rukou chasy –
přijdou, páni, chvíle rudé –
pak – zelené časy. –