Noc mlžná k zemi uklonila hlavu
a černá kadeř zakryla jí líce...
Zas přijde zima v divých větrů davu
a rozsype hvězd vůkol na tisíce –
Ach, co jich padne navždy do mé kštice!
A chladno bude kolem v hor těch klínu,
leč víc než kdy se choutka mysli vzruší;
ku geniů si sednem ducha vínu
a zpijeme jím žíznivou svou duši
a vzlétnem omlazeni k nebes týnu.
A zapomenem svět a jeho žaly,
a vykoupáme ducha v zdroji krásy,
ven jako Narcis jsme se zadívali,
až oči zžehly se a zvlhly řasy,
jak asi všem, kdož s bohy hodokvasí!