Sletují se špačci, stráň je holá,
Jeseň přede hedvábný svůj tret,
sivá Zima s vrchů v kraje volá:
„Přijdu hned!
Přijdu zítra, zjasním svahy chlomků,
blesk je ukryt, upoután je hrom –
kmentem budou střechy vašich domků,
kytkou strom.
Roztočím kde které kolovrátky,
vzbudím v síních veselí a ruch,
ne-li květy samy, přijde zpátky
jejich duch.
V oknech bílým skvostem tkvíti budou,
v slunci měniti se zas a zas,
než je v obdobu zas vtělí rudou
jarní čas.
V písně změním různé hlasy ptačí,
cukrování hrdliččino v smích,
jemuž ani síňka nepostačí,
v níž se zlíh’.
Najdou se tu povždy družka s druhem;
nebude-li krásnější to čas,
nežli ten, jenž teskliv roní luhem
slzy s řas?
Líci vtělím květ planého máku,
vzdech váš zašumí jak v chůzi vřes,
srdce budou jako hnízda ptáků:
písní směs.
Vánek změním v lásky celot plesný,
růži v purpůr na děv vašich rtech,
a ty bílé astry tomu ve sny,
v hrob kdo leh’!
Každému dám něco za náhradu,
čím by si jak v létě hrdě ved’ –
po špičkách se k vašim nivám kradu,
přijdu hned!“