Blankytu kůň okřídlený
zlatou hřívou třese:
vzácného je koník rodu,
sličnou vílu od východu
na své pleci nese.
Pyšní se s ní, chlubí se s ní,
vesel skáče s hory;
krasavici oči planou,
vždyť jí zevšad v přivítanou
pějí ptačí sbory.
Sad jí v ústret toužně vzdychá,
hvozd své dumky zvučí,
horských bystřin bílé vlny
všude opálu jsou plny,
křoví touhou pučí.
Na zelenou blanku strání
v čilém mysli vzletu
příroda, ta sličná knění,
dala se juž do básnění
listů, poupat, květů.
A ty listy a ty květy
a ty melodie
a těch perel lesklé chvění
Máj, všem srdcím k potěšení,
v pestrou kytku vije.
Pospíchá s ní k drušce svojí,
ruměn v líci, plesně,
a jak ženich – všemu k žasu –
váže pestrou kytku k pasu
čarodějce Vesně!