Slyš, lodilom jak lká a vzlyká
a bije křídly v ňadra skal,
a jak kůň poběsilý smýká
mou duši náhlý strachu cval.
A nemám sil – vše, vše se ztrácí –
bych za uzdu jej vzdorně chyt’,
než myšlenky mi utrmácí
a v strnulosti znikne cit.
Ach, na mém srdci úzkost klove
jak černě rozkřídlený sup,
ó draví žití pochopové,
kam vlečete svůj hrozný lup?