Vinul plachty, rudnul v líci
Šaša temnovlasý,
viděl sličné krasavici
slzy padat’ s řasy;
viděl, jak se ňádro vlní
ve tajemné muce,
a jak žalem, hruď jenž plní,
k nebi vzpíná ruce.
Vinul, balil plachty bílé,
dokonal své dílo,
srdce kol mu téže chvíle
také žalno bylo;
hlava níž se ukláněla,
ruka srdce tiskla,
v oči jak by vlna smělá
dvě mu perly tryskla.
Svinul, sbalil; klesna v dumy
hleděl v mořské vření,
a jak vlny jdou a šumí,
šlo i jeho snění;
příboj citů zachvěl duší.
při pohledu krásky;
a juž roste, v ňádra buší
jarý příboj lásky!