Čte duše moje v knize upomínek,
ctě v památníku ztraceného jara:
tak záhy sprchnul radostí mých vínek
a níž a níž se kloní hlava stará.
Aj nekloň se, ty stará moje hlavo,
za vínek růžový ti vzrostla křídla
a pohledneš-li na levo a pravo,
tu kastalská ti všude kynou zřídla.
Vždyť mládneš zas, kdy maličkou svou dceru
znáti učíš svět a srdce knihu zlatou,
a na ňadrech-li blažen při večeru
tu svoji vílu hejčkáš boubelatou.
Či netušíš, jak v ní se obnovuje
zas mládí tvé, tvá láska, píseň štěstí?
Věz, jeseň kmeni proto listy ruje,
by pod ním zjara kvítí mohlo zkvésti! –