Byl snivý, podvečerní čas,
les šuměl, holé bylo proutí,
když vracel jsem se domů zas
z hor českých každoroční pouti;
snil rybník, rákos sténal kolem,
vír zvadlé listí točil polem
a zrudlý obzor v mlze has’.
Žlout‘ javor u cesty i luh,
a Jeseň svoji přízi předla,
já tajemný jsem slyšel ruch
té přeslice, k níž kradí sedla;
mrak obzor kryl, jen s nebes výše
hvězd skvosty jasnily se tiše,
k nim z hloubky dum můj stoupal duch.
A jasnilo se, čím šel výš;
vždy nádherněji hvězdy plály,
a mléčnou drahou v dálnou říš
most skvoucí budovat se zdály:
most myšlenkám, že v blahé tuše
hvězd plna každá bude duše,
byť uhnětla ji sporů tíž.