Než mne vraník v boj ponese
na polabskou dolinu,
ještě, tobě, má panenko,
při komůrce pod okénko
vsadím bílou kalinu.
Bude-li keř záhy z jara
v zelení a ve květě,
pomysli si, drahá duše,
že můj koník zpátky kluše
k tobě, jedné na světě.
Bude-li keř bez lupení,
beze květů smuten stát,
pomysli si, že mne v dáli
vrahů meče porubaly –
a buď šťastna na stokrát!