Sivým nebem černý mrak se honí,
drobné kapky na okno mi zvoní,
neustálý jest jich cval;
tak se v hloubi snivé duše roní
žití stesk a žal.
Mraku, co jsi udělal?
„Aj,“ dí mrak, „proč ty, když mám se k pláči,
přinášíš své růže v květináči?
Podivný jsi věru brach!
Vláha má, jež lupénce jí máčí,
snímá s květů zemský prach,
aby rděl se korun nach.
K písni-li tě plachý zjev můj nutí,
zajásej; prach z radosti tvé suti
dlouho pokrýval ti hruď;
nevzdychej, klid vzchází z odřeknutí,
jara silou k životu se vzbuď,
k nebi hleď, a pěvcem buď!“