Přes hřbet koně v dvojím koši
věším vás, mí švarní hoši,
vozím si vás dálným světem,
však jste srdce mého květem.
V tváři, v srdci plni květu
na koňově dlíte hřbetu;
ať se jak chce cestou děje,
žádný bídy nedospěje.
V slunci, v bouři v kypré chvojí
skryju vaši hlavu dvojí;
les, toť věru palác živý –
pohleď, světe závistivý!
Hle, ty panské děti bledé,
těm se ovšem hůře vede;
slunce, zvůle není dosti –
kvete-li co bez volnosti?