Jede trojka s horských plání,
pošta je to od přístavu,
z vozu jonák bez ustání
v pravo v levo točí hlavu.
V dálku hledí s tváří snivou,
přes pahrbky, háje, luhy;
po úvoze dálnou nivou
jasně cinká zvonek duhy.
Mladý vozka bičem praská;
bedliv objel třasavisko.
Chválí koně, vábí, laská:
„Ruče, sivko, tuž se, ryzko!
Chutě, chutě, koni pravý,
sokolíku bez perutí,
snad bystráka neunaví
tu a tamo hrstka rmuti?
Chutě, chutě koni levý,
holoubku můj pěkný, sivý,
což z vás, děti, nikdo neví,
pro koho jsou naše nivy?
A ty, prostřed obou, k cíli
podél řeky, hájem, polem;
snadno blesku v každé chvíli
závoditi se sokolem.
Chutě všickni, prcháť doba;
hoj, kterak jste vyšňořeni,
pestrých stužek hojná zdoba
v slunečku se pěkně mění!
Chutě, švarně, v plavném skoku!
Však jste jaří, však jste mladí,
máte jiskry v černém oku –“
a zas laská a zas vnadí.
Jede, staví před chutorem...
Aj, kdože to z vozu skáče? –
Chorý otec výská skorem,
chorá dcera blahem pláče.
Kdo to skáče? Nikdo jiný,
nežli Ivan puzen zvěstí,
nežli milý z domoviny,
nežli radosť, blaho, štěstí.
Vrátila ho v polou cestě
světem letná zkázy slova;
což milému o mil dvě stě!
K milé jel, ne do domova.
Vzplálo slunce v trojím zraku,
stařec líbá svoje děti,
síňkou, dříve plnou mraků,
bílý anděl míru letí.