Jak mladý horský sokolík,
když z hnízda výš se nese,
tak moje srdce pojednou
zas perutěmi třese;
však proč, to nevím nikterak,
snad že juž prchnul zimní mrak
a pták se ozval v lese.
Či proto snad, že pod oknem
mi přes noc broskev zkvětla
a do mé síňky šeré dřív
slét’ zlatý pramen světla?
či proto snad, že starý klen
se zmohl ještě na lupen,
že lípa s ním se střetla?
Či proto snad, že teplý jih
mně suší bez únavy,
svých křídel ručím vládáním
zas stezku do Šumavy?
že podél řeky květů dav
vznes’ krásné množství pestrých hlav
a chřástal volá z trávy?
Však myslím, jiná že to věc,
proč stará duše výskla,
proč v srdce s křídlem zlomeným
zas svěží síla tryskla...
Má žena, v líci ruměnec,
mně vyzradila jednu věc...
a k ňadru se mi tiskla.
I nemám, co bych činil víc,
hned z ruky péro kladu
a ze své síňky vyplašen
ku tchyni své se kradu
a zlíbav ji as tak jsem řek’:
mám kolébku neb kočárek
snad koupit? dejte radu! – –