Před hajnicí.

Měl hajnici svou na samotě, žil v důlu, dál byl vrchů týn, kmen pohmoždil ho v bouřné zlotě, teď kmetovi byl otcem syn;

však teskno bylo hlavě staré, vždy o něco se bál – až leh’, a svět když kráčel v stopy jaré, tu nejvíc tajil se mu dech. –

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –

Vždy radost zjevila se v líci, svit jara síň kdy pokropil, i dal se nésti před hajnici, sám k chůzi neměl tolik sil:

„Ven, ven, chci zase k svému buku, juž dávno po něm touží hled!“ – a syn a snacha tuží ruku; děd s vnoučkem na lávku si seď.

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy posle něco v čas! –

„Zde posedíme sobě trošku,“ tak dědoušek, „vzduch vlah a čist, leč slab můj zrak, nuž pověz, hošku, juž na buku-li pučí list?“

„Buk vyhání!“ – „A což pak jíva?“ „Je plna rozkypělých šťáv!“ – „Však osyka?“ – „Ta stále zpívá, že kočiček má velký dav!“

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –

„To slyším rád, můj zlatovlasý; však jakpak dub?“ – „Ten ještě hol!“ „No, takové-li budou časy, hned zpupenatí každý stvol.

A jak pak na Boubínu skráni, mluv, roztaven-li drahý kov, a.zpět-li přišly za svítání zas vlašťovičky pod náš krov?“

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –

„No, dědoušku, hor skráň se nítí – však prostonal jste roku půl – kam dohlídnu, je všude kvítí, vrch vřesem bují, travou důl,

sbor pěnkav s buku na buk letí, je smavý, modrooký den, včel plno bzučí v kyprém snětí a klen je pyšně rozložen.“

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –

„Však vlašťovičky, divno věru, ty nejsou tady doposud, snad přilétnou až v ranním šeru!“ – „Snad, hochu, snad! Mne jímá trud!

Víš, loni nepřišly nám taky v to prázdné hnízdo, tam v ten kout, Bůh babičce tvé zavřel zraky a mně rozkázal ulehnout!“

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –

„To vždycky znamením mi platí, jsem zkušen toho drahně let, že vlaštovky, když v dům se vrátí, i štěstí přivádějí zpět;

tak zase ne!“ – Děd hlavu kloní a vzpírá třesoucí se páž, slz příval z očí se mu roní, ret šepce: „Bože, otče náš!“

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –

V tom slyš! cos šumně vzduchem pílí, – a přímo, hajnice kde lem, dvé vlaštoviček touže chvílí níž s jemným klesá štěhotem;

aj hle, teď kolem domku krouží, a dovnitř, záprsně kde roh; tu jako zděšen – hruď se ouží – „Jsou zde! jsou zde!“ si výská hoch.

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –

„Kdo, co je zde?“ děd chvatem ptá se, a stará pozvedá se hruď... Aj, naše vlašťovičky zase!“ – „Že jsou? Bůh velebeným buď!

Vždyť štěstí přišlo zpět mým dětem, Pán slyšel mne, jsem žalu prost, tak milo s tím se loučit světem– –“ a vzdech’ a usnul na věčnosť.

Z niv jaro dýše-li a lad, svět celý mládne zas, a tomu, jejž má Pánbůh rád, vždy pošle něco v čas! –