Proč dívka dumá? S lodníkovy tváře
v hloub ňader tolik napadlo jí záře,
že jako bleskem zžehlo se a hoří,
a srdce kolísá se člunkem v moři.
Či srdce loďkou jest’, jež v dechu vání
juž v bezklidné se dává kolébání,
a sotva dotkne se jí křídlo ptačí,
již zmítá se, jak když ji vichor páčí?
Či kvítím jest, jež rudý kalich shodí,
když jarní touha běláska k ní vodí,
a zhlížejíc se v lesklém vodojemu,
hned nové lístky žene k vůli němu?
Proč stálý srdce ruch nás věčně klame,
proč béře nám, co štěstím žití máme,
tak tajemně, že jiný sotva tuší,
až v úžas vymění nám vše – i duši?
Vždy klamem’ se a v předmětu vždy jiném;
hned cizí kraje nad vlasť k srdci vinem,
hned družný anděl po našem jde boku –
a zítra bloudíme juž v cizím oku.
„Mé srdce, smědý plavče, živou mocí
však nechce bloudit’ oka tvého nocí,
mne jeho lesk, jenž na tvář se mi snáší,
i ten tvůj zpěv, i postať tvoje straší.
Nechť říše snů v něm zapadlá se jeví
mně rájem zas – hoch v dálce o něm neví;
a co jest ráj, v němž lítost’ krutou zmijí
až do hrobu kol ňader se nám svíjí?
Já nechci hledat’ vážky svého štěstí
na granátové jihu ratolesti,
já mám je tam, kde uspán písní drozdů
spí domek polesného v klíně hvozdů.
Zpět, k němu zpět a k Tobě, nebes Paní,
jež ukryta jsi skvostem hvězdy ranní!“
A běží v síňku svou – žal ňádra třebe –
a černá mračna potahují nebe.