Tlum mraků, mnichů v černých hábitech,
šel pouští na pout do skalního chrámu,
jenž v rozbrázděných věkem ambitech
a v hustém krovu ze sosnových trámů
je zadržeti toužil jak lvy v kleci,
leč ony vyšly jeho branou přeci.
A na širou se uhostily pláň
a modlitby své započaly duté;
v les strachem před nimi v ráz prchla laň
do skrýše dřevorubem nedotknuté
a třásla se, vždyť od západní strany
bouř příšerná jim hrála na varhany.
A zašlo vše a pláně ovlád’ jas
a slunce rozlétlo se v krátké chvíli
nad plání zamlklou a lesem zas,
a místo mnichů beránkové bílí
po nebi modravém šli milým klidem
a skřivánkové pěli v radost lidem.