Hle, pěkně srovnán v poli stoh,
však divu není věru,
vždyť s švarnou dívkou švarný hoch
jej rovnal v ranním šeru.
Hoch za poledne na vrch klad’
snop poslední a zpíval.
Ej, moje zlatá, mám tě rád,
a v očí se jí díval.
A z večera vrat statku blíž
vzal okolo jí pasu,
a mluvil, šeptal: „Přijdu, víš?“
a zajíkal se v hlasu.
A ona zrudla jako mák,
když slunéčko naň svítí,
a divně se jí jiskřil zrak,
jak plamen, jenž se nítí. –
Šel mimo jsem a zřel je stát,
tak blízko vedle sebe,
dva ohně zřel jsem v jeden plát
a v srdcích dvoje nebe.
Jsem prorok, hochu, věštím. Věz,
noc probdíš tenkrát jistě;
co závist, nevím, ale dnes
chtěl bych být na tvém místě!