Noc otevřela rozjasněné oči,
já vzhlížím k ní a hlava se mi točí
a duše leká se a srdce třese,
kam všehomíra ruch nás asi nese.
Co tady jsme, nač člověk pouta vláčí,
nač vše to loučení, nač tonout v pláči,
když nikde přístav vědomí a míru?
kam poplujem as z žití divých vírů?
Zda vroucně obejmeme zas jak v mládí
ty milé kdy, jež mívali jsme rádi?
zda za vše světa trápení a klamy
nám radost rozzpívá se nad hvězdami?
Zda věčnost mohutnými perutěmi
tu v slzách tonoucí nám skryje zemi,
kde tolik doufali jsme, tolik snili
a při všem štěstí nešťastni jsme byli?
A přec až duch můj na věčnost snad vzletí,
tu rodnou zem bych nechtěl zapomněti,
jež, když ji jaro políbilo retem,
hrst květů dala do ruky mým dětem.