Bylo to v máji, růže se rděla,
v rozkoši nebe líbalo zem,
poupata stromů v běl se rozvíjela
pod nebes zlatým závojem.
Pěnkavy k hnízdům hledaly si snětí,
vzduch zvonil zpěvem skřivánkův a dětí,
a máj byl také v srdci mém.
Zpíval jsem, výskal, nevěděl ani,
po jaru léto že mi vzal čas,
mrazný že sever v sychravém vání
dechl mi jíní v temný vlas.
Neustal posud, aniž vyburácel;
chce, abych srdcem teskně vykrvácel
a žárem duše navždy zhas’?