Ó písně, družky radosti i strasti,
proč jasný zdroj váš vedrem žití prahne,
proč prcháte, jak ptáků sbor když táhne
přes dálná moře do krásnější vlasti?
Jen některá, než zlatá vzejde zoře
a v nebi zachvěje se hvězda bledá,
na čelo mé, jak vlaštovice sedá
na skalný ostrov: sen bouřného moře. –
Leč bojí se; ji děsí mračné zvěsti,
let příboj vlnou divokou ji straší,
a z útulku ji nelítostně plaší,
vzdech zklamání a plachý výkřik štěstí!