Právoty.

Měli po taťkovi rodní brati vinohrad a dobře spolu žili, a když čas byl hrozno pobírati, na zrnko se rozdělili.

Lepší snad se nerodilo v ráji, lahodnější ani u Tokaje, žhavší ani v tom Kerešském kraji nezrálo a neuzraje.

V bečce jako junák z horské chasy silou zaplýtvalo na vše strany, ze železa muselo mít pasy jako zbojník okovaný. –

Přišel čas a v čase vinobračka, skorem k zemi shýbaly se lozy, v dvorci rodných bratů ani skračka, všecko na lis hrozno vozí.

Zatepeřil v struny cymbalista, slačík cigáněte řezal skřípky, mladí vědra odklízeli z místa, staří zapekli si pipky.

Naposledy zavzdýchaly lisy, chlapci juchli, v raz se hajdučilo, svižné nožky radosť dupkaly si, pěkně pělo se a pilo.

Bratr k bratru s pohárem se kloní: „Dej nám pán bůh takového toku, jako ten byl, vyprázdněný loni, z šestatřicátého roku.“

„„Ne! ať jako z toho jednáctého, rudé jak krev Kristova až milo, jako by veň prazdroj ohně svého oko boží potopilo.“„

A své chválil každý, pili oba, pohaříky vzrostly na čerpáky, rostly nepohodky, hněv i zloba, a s půl noci vášně taky.

„Přisám bůh, já na tvé nepřistanu!“ „„A já na tvé ne!“„ A zase pili, buchem na stůl stíhá rána ránu – na krev bratrové se rozhorlili.

Hned vinici v hněvu rozdělili, však se nepohodli o hranice, onen tu, ten tam chtěl, aby byly, a každý chtěl o kus více.

Nesli k fiškusovi svoji věcku, aby řekl, kdo má více práva: Kdož měl víc? kdo víc měl v plném vrecku – figlarská je Maďar hlava.

Maďar figlarská a Slovák tvrdá, třeba zatvorený, nepovolí, rada jiných kusá, on jí zhrdá, ať to farář neb kdokoli...

Soudil fiškus, dlouho nešlo k cíli, a že platiť nemohli mu brati, zjednal, že směl hrozno v pravou chvíli každoročně pobírati.

A tak třicet roků tučněl z vína, starci byli s bratů, ty zval oba k poslednímu stání do Budína. „Přece jednou,“ děli, “však to doba!“

„V právu jsem!“ dí jeden: Chyba lávky! „„ Tedy já snad?“„ Žádný z obou, páni, tohoť vinice, kdo bez přestání třicet let byl v užívání.

„I to aby do vás...!“ – oba řekli, vzhledli na se – a zas brati byli, k židovi své hněvy vlekli, – až se v sladké utopili.