Sny bílým křídlem do čela mi klepou
a všechny o tobě mi nesou zpěv;
ó kterak toužím v píseň velkolepou
svou ve krůpějích vyroniti krev! –
A nelze přec, mé slovo každé vadne,
jak pažit pod nožkami krasavic;
kéž uvít lze mi všecky city ladné
u věčný pro tě zpěv – a více nic!
Než marno vše! nechť touhy ruce družné
mne vedou v krásy nekonečný vzruch,
už nemám v křídlech víc té síly pružné,
v níž kryl se druhdy vesmír, svět – i Bůh;
jsouť písně mé jak rosa v podvečeru,
jíž chladným dechem seveřík jde vstříc,
zda vzplanou perlami as v jitra šeru?
Jen jedné perly ždám – a více nic!
Však pod hvězdami nebes jedenkráte
rád prostým slovem cit bych zjevil ten,
jak oka tvého ohně proudy zlaté
na žhoucí rubín ztavily můj sen,
jak v zlatý prsten blaženého žití,
na dobu čarovných let na tisíc,
ten žhavý rubín chtěl jsem zasaditi
a pak – pak tiše mřít – a více nic!