Bouř s mraku na mrak skáče
mdlou lesa nad hlavou,
v mé duši jeseň pláče
svou píseň krvavou;
té písně každé slovo
jak plamenný je žeh,
a těžší nad olovo
je srdce mého vzdech.
Ach, co mi květů zvadlo!
Chvil těžkých chladný svist
rval život můj; vše spadlo!
a jediný jen list –
mé srdce chví se v hrudi
jak utrýzněný rob,
jejž tyran v posled budí,
by vykopal si hrob! –