Jarní bouře letí sadem,
sněhy střásá stromů snět,
co uniklo zimy chladem,
v náruč slunce touží zpět.
Vítám jej, té milé doby
zkvétající země ruch;
šťasten zřím, když keř se zdobí,
zpívá les a pučí luh.
Vítám jej, ač v jarní době
v bouřích žití jsem se chvěl;
dumám o nich, myslím sobě:
„Trpěl’s snad, bys květy měl!
Bouře ňader tvých i skrání,
bouře srdce všecky, věř,
nebyly než požehnání,
aby zmlád’ tvých písní keř!“