Pozdrav Bůh, má javořino,
tys má nejmilejší druž,
ještě zimy plášť tě skrývá,
avšak kolem, sestro snivá,
poletává jaro už.
A při sklonku tvého spánku
něhyplný sen ti vznik’,
hle, už na dvoulistém stonku
nese tobě v bílém zvonku
jitřní píseň podsněžník.
A v svém ňadru zárod nový
zdobám nekonečných jar –
ach, pak krásy netušené
nad tebou se nebe sklene,
javořino, dobrý zdar!