Dech milý vane z lad a luk,
a zpěv se rodí v ňadrech lesů,
vzduch samá vůně, samý zvuk,
květ na stromě, mech horském na útesu,
květ na keři i na nízkém je vřesu,
a jarní dumy ze sna šepce buk;
slyšelť pět vlaštovici: „Jaro nesu!“
To letí Vesna z jihu zpět,
a za ní Krása v šatě skvělém.
„Buď šťastno, lidstvo,“ šepce ret,
„výš do nebe se hrdě vypni čelem
a hvězd se tkni, by pokryly tě pelem
té záře sluneční, jež živí svět;
my s vánkem cestu květem ti vystelem.“
„Buď blaženo a zdrávo buď,
měj květ i zlatá zrna v klasu,
sta nadějí ti naplň hruď,
sta perel štěstí vlaž ti oka řasu;
vzlet myšlenek tě zaved k hodokvasu
snů líbezných, a z nich se neprobuď,
leč v činu vítězném a v slávy jasu!“