Zášt a zrada přelstily se v práci, ukončen byl bělohorský boj, Hvězdou k Praze táhli Bavoráci, s nimi saských kyrysníků roj;
k Strahovské jak vrány tíhli bráně, mrtvolami kryty byly stráně, v rukách trupů rudá tkvěla zbroj. Raněné dva druhy nepřátele
hostil děly podrcený les, starý pěšák ranou od čepele, mladý jezdec ranou z pušky kles’; mimo oba spějí vojska davy;
by jim koně nerozbili hlavy, s knězem ranlék v ústraní je nes’. „Bože,“ vzdechl jezdec, „co as dělá zlatá matka v chýši rodných hor?“
„A co moje žena všeho bdělá, od níž hněv mne vypudil a vzdor?...“ „Aj, tys Čech?“ dí udiven druh druhu, „do jakého kouzelného kruhu
vehnal bratry rozkacený spor. Umíráme“ – mluvil starší temně – „za věc různou, sám jak satan chtěl, oba synové té krásné země,
již nám Pán Bůh určil za úděl; druha druh jsme stříleli a kláli, císaři jsem sloužil já, ty králi, na vlast já, i ty však zapomněl.
Života jsme dali; cizák smělý vezme vše, co zbylo z vlasti zdob, vše, zač jsme se bili, co jsme chtěli, a lid bude zase jako rob
mřít a hynout ve sváru a truce... Slyšíš, mládče, podejme si ruce, aby bratry v jeden nesli hrob.“ Pozřel jezdec na pěšáka okem,
druhu ruku podal, hlavou kýv’: „Běda, je-li bratr bratru sokem, svéhlavě jen sebe pamětliv; v takém nepřátelství, sváru, zášti
černá smrt se vkrádá v ohňů plášti s mraky útrap do oteckých niv. Smířeni jsme, kéž i národ český, nežli znova přijde zhouby den,
slyšíš, hrade, blížencem buď vesky, než se skácíš...“ Skonal ten i ten; ruka ruku tiskla, žel, že pozdě; sever těkal po dalekém hvozdě,
loupež s vraždou braly kraje v plen...
Cookies on Poetry Cove