V mou slunnou jeseň z nenadání
vnik’ náhle zimní bouře dech,
a rtů mých klidné pousmání
v žal zkřehlý změnil na ústech.
Ruch prsou povždy víc se ztrácí
a níž a níže klesá leb,
a myšlenek mých plameňáci
mé duše opouštějí step.
Mých písní réva rudne, vadne,
a navždy opadá juž snad
tím smrtným dechem bouře zrádné
mé poesie vinohrad.
Snů zlatých motýlová píle
v mlh tesklivých se noří stín
a srdce stále víc, co chvíle,
šeď kryje zimních pavučin.
Čas dušičkový! Hruď i lada
jak příkrov tíží sivý mrak,
do chladných rukou hlava padá
a pod rukama vlhne zrak.