Pověsti národní, vy květy
chvil štěstí dávno ztracených,
vy charpy blankytné, vy zvonky
i zlaté klasy z našich líh,
vy v bouřích schřadlí motýlové,
vy zlaté mušky jarních dob,
jak rád vás mám, když ústy kmetů
svůj časný opouštíte hrob.
Pověsti národní, vy slzy
v čas jarní vzdychajících skal,
vy stesky zadumaných lesů,
sny měsíce, jenž v horách spal;
vy v taji vytrysknuvší zdroje,
jež na hruď svěží vine luh,
vy prýštíte, by kleslá křídla
si vámi svěžil lidský duch.
Pověsti národní, vy včely,
jichž roj k nám z věků přiletěl,
jež hrudi med jste nesly darem
a srdci něhy skvostný pel;
vy rosné kapky na pažitě
lad oteckých a rodných niv,
z vás perly jsou, když mysli jasem
vás pěvec nítí světu v div.
Pověsti národní, vy kněžky,
ač svatyň dávno propadlých,
vy květy věkovitých stromů,
jichž nezžeh’ mráz a nerval jih;
vy křišťály, v nichž pohled slunce
v zas oku roste v duhy zjev,
ó, buďte zdobou snivé mysli,
v níž z myšlének se hráni zpěv.
Pověsti národní, vy ptáci,
již dávných časů pějí sen,
vy číše tajemného šera,
cit jimiž chví se opojen;
vy hvězdy třepotného lesku,
jest nad zář slunce vaše moc,
ó, sviťte novým časům k vděku
v tu dějin našich snivou noc!