Hleď, tichá noc v svém rouše temnošedém
po svadlém kvítí svět zas prochází,
už vánek spí, jen v jasmínu tam bledém
slavík svou písní pouť mou provází. –
Je ticho tak, – jen ve mém srdci dumném
posud je den tak přepodivný, kalný,
a v letu divném, v letu orla šumném
mne opouští a sen svůj hledá dálný.
A jak ten jasmín dnem i nocí pučí,
tak stále pučí zpomínání zdroje,
a z dávných snů mne dnem i nocí učí,
že ani ono není více moje.