Loď pozvolna se v přístav houpe,
mrak racků na rahna jí letí,
a ve vlnách se čile koupe
tlum černě kudrnatých dětí.
Ty drobné penízky si loví,
jež cestující metnou s lodě,
a s čipernými žertu slovy
se noří pro ně v modré vodě.
Kdo šťastnější, v dík hlavou kývá;
v tom jiný dar už do vln klesá,
než druh jej lap’, už druh jej skrývá
a rukama si vesel plesá. –
Tu na hru hledím v zadumání;
jsemť také nořec v snění moři,
a z jeho hloubky lovím maní,
co zlatým penízkem v něm hoří.
Má píseň jest, již s citu leskem
vzruch myšlenek mi vrhá k míru,
ať vichru vytím, hromu třeskem
bouř žití rve mě v propast víru.
Nic nedbám, pokud dosti síly
mi k plavbě věk a doba skytá;
než pout má ke konci se schýlí,
má duše penízky své chytá.