Z posvátných ostatků, jež srdci zbyly,
je z vlásků temný prsten dražší všech,
mé ženy ruce při pláči ho vily,
a když se její slzy nejvíc lily,
já neplakal, leč hynul v plamenech.
To poklad můj! – Bouř snů mi hlavou běží,
mha před zrakoma splývá v drahou tvář:
zřím dítě své, jak v rakvičce mi leží
a ženu svou, jež líbá je a něží
a hledá ňader ruch a oček zář.
A chvěju se... Mně náhle vlhne brva,
a k prstenci se shýbá bledý ret,
až skrývám jej, kde uschován byl zprva,
leč čela bouř a požár ňader trvá;
mé dítě ze všad jde mi na ústret.
A marně tisknu hlavu chladnou dlaní,
a marně píseň slétá na pomoc,
ach, v ubohého dítka mrtvé skráni
zřel první zjev jsem svého umírání,
a za mnou volal život: „Dobrou noc!“