Hyne posud český duch
na tom našem jihu,
jako květ, jímž kvetl luh,
založený v knihu;
jako v zimě chorý pták,
jako jiskra v kouři,
jako motýl ubožák,
zanesený bouří.
Hyne, hyne; zpěv a jas
v chorém srdci tlumí,
neví, nad ním nový čas
perutí že šumí,
dřímá, klímá, aniž ví
o ruměnci zory;
tím vinen ten jedový
mráz od Bílé Hory.
Vzbuď se, kraji, snění nech,
bílý den se zvedá,
šedá mlha na ladech
trhá se a sedá;
vzbuď se již a k dílu spěš,
přijmi vzkaz můj vděčně,
či při planých hračkách chceš
spát a hynout věčně?
Junákem, můj kraji, buď!
nač ta snivost plytká?
ať tu tvoji kyprou hruď
zdobí činů kytka;
hor klobouček švarný již
sokolím zdob peřím,
a že všem se zalíbíš,
nedoufám, leč věřím.
Budeš zas jak bohatýr,
v boji s křivdou státi,
a co sebral hrůzy vír,
právo záhy vrátí;
celý národ bude pět
vesele a hlasně,
vonné zkazky vysní květ,
skřivan zvučné básně.
A já, dudák, potulkář,
zadudám ti k plesu,
jen jestliže lesk a zář
pohledů tvých snesu;
slouchat bude s druhem druž,
jak to jásá všudy;
Pane Bože, nalaď už
srdce mé a dudy!