K letu vyšplounala vlna krotká
z trosek muže. Ký to smutný host?
Pěna v sivých vlasech, jak když protká
v šedý hedváb hojný perel skvost;
v ruce vlajka bědně potrhána:
tělo trosečného kapitána.
Naposled jej stihla bouře zloba,
juž ho nepoleká živlů vzdor;
s druhem kmetem rov nechť mají oba
v tiché skrýši na úbočí hor,
kam tak rádi, když se vesna vrací,
k odpočinku letí bouřliváci.
„Pohrobte ho v jasanech, kde leží
přítel jeho, lepší nežli brat,
tváří tam, kde roku půl se sněží,
kam zalétal myslí tisíckrát –
probděv noci hlavu na pelesti –
ku své drahé dceři, svému štěstí.
Pohrobte jej v hor lahodném stínu,
s plavčíkem kde leží cizí kmet,
pod skráněmi maje vlasti hlínu,
na obraze dětí zvadlý ret;
kde tu jedličku, jež vyplavala
za ní z moře, panna vsadiť dala.
Srdce k srdci dejte, k hlavě hlavu,
ať jim pějí drozdi našich niv –
divno, poslední vjel do přístavu
kapitán, jenž první býval dřív!
Spojte všecky, však se rádi měli,
svoji duchem, ať jsou také těly!“