Sklon nebes v západu rud’ zvolna do krvava,
a večer dolem šel; skvost hvězdný měla hlava
a plece mlžný plášť. Kraj ponořen byl v snách,
dvé lidí při práci jen dlelo v olšinách.
Čas senoseče byl, a chtěli skončit práci
a pod strom košatý v němž dřímali již ptáci,
svůj poklad složili, svou dcerušku; ta spala,
a v malou ručinku jí matka květy dala.
Jak poupě rděla se, leč na zlomeném stvolu,
a velký smrtihlav se nad ní snášel dolů:
co vábilo jej as, zda dítě, či. to kvítí?
Ne, poslem míru byl trudnému.živobytí.
A níž a níž se nes’, až na malé pad’ čelo,
a dítě ze spánku jen táhle zaúpělo,
jak teplý jihu van, jenž žitné pole vlnil,
a motýl uletěl, bylť poslání své splnil.