Sotva měsíc z mraků vstal,
roste za vsí z lůna skal
z mlhy postať šedá,
ohlíží se tam i sem,
hořekuje s povzdechem:
„Běda, běda, běda!“
Ryje půdu hloub a níž:
„Pokladu kdy stihnu již,
jejž má touha hledá?
Poručenský úspor jest,
ukryl jsem ho v kříži cest –
běda, běda, běda!
Poručenci: dětí pět,
klidně leží, já jsem klet;
duch můj věčně hledá,
co jsem tajně uschoval,
střetnu-li vlak, klesá dál –
běda, běda, běda!
Dvě stě dlouhých let co den
vyhání mě z hrobu ven
anděl, hříchů zvěda;
kopám – poklad na úžas
zjeví se – a zmizí zas,
běda, běda, běda!“
Víc a víc se níží důl,
prchá čas, je noci půl,
v rokli bouř se zvedá;
kohoutí zní ze vsi zpěv,
ztrácí důl se – ztrácí zjev –
běda, běda, běda!
Nad zrytými ňadry skal
pluje měsíc dál a dál,
na skráně jim sedá.
Ze skal hloubky úpí hlas:
„Zítra musím kopat zas,
běda, běda, běda!“