Popelka.

Vždy o Popelce myslím na pohádku, když v trnitém tě slyším křoví pět, jež v mladých buků ochraně a chládku hvězd sněhobílých rozvinuje květ;

i myslím si, jak ondy v dětském snění, že královské tě čeká nastolení a že tě brzy nějaký princ ptačí zde vyhledati ráčí.

A zase zbožnou mniškou zdáš se býti, jež s povznesenou hlavou k nebi výš své chóry líbezné, když den se nítí, vstříc zoři roztouženě šveholíš,

a píseň tvá tak srdce moje zvedá, že klidu samoty jak ty si hledá a po mladosti uplynulých letech smír v líbezných snů květech.

Jak žalmy znějí výrony tvých citů, já při nich zabírám se v žití sen, až rosou kalich květů na pažitu i kalich duše mé je naplněn;

všech léků mocnější je ona vláha, vždyť dává za úkoj mi perly blaha a míru skvost, jenž z písně tvojí ladné vždy do srdce mi padne.

Dík, něžná družko, za klenot tvých písní, za růženec tvých zvučných modliteb; kéž každému jsou lékem v ducha tísni a schýlenou mu pozvedají leb;

kéž rány žhavých šípů z žití luku zdroj vyhojí mu balzámný tvých zvuků, když při zelené tvojí kapli stane a květů dech naň vane.

Já žehnám tobě v duše sklíčenosti, když mimo jdu, kde květný klášter máš, v němž fialky a petrklíče rostí, a kde se hlasnou písní modlíváš;

já žehnám ti i těm, kdo v lese maně leb horkou v uhnětené chýlí dlaně, i v srdce ústraní kdo rádi prodlí a jako ty se modlí.