Oj, krásný je ten horský svah,
kde Otava má hnědá
jak děvče bloudí po nivách,
když hochu kvítí hledá;
jak topas je ten její klín,
v němž blýská se rej pstruhů,
když bílé hvězdy kopretin
hruď smavých zdobí luhů.
A na těch luzích napořád
vsi pěkné jsou a sady,
ó jak bych je měl z duše rád,
mé kdyby dbaly rady;
však ne a ne! Ej, plakal bych
a hruď mám plnou vzlyku,
že z lidí ondy zrnitých
pýř roste lhostejníků.
V těch očích není už těch střel
a čarodějných blesků,
jichž silou zpupný říšák mřel,
když osul „Zlatou stezku“;
ten tam už nadšený je vzlet,
jímž v boji velkolepém
Čech jako žezlem všechen svět
i s králi ovlád' cepem.
Víc nejsou muži zde, ó žel,
než bez plamenů krby,
a vyklenutý místo čel
jsou od poklon jen hrby;
duch svatý opelíchal v nich
a sotva křídla vleče,
jen kde je věnec, nebo vích,
v křivd potvory se seče.
Lid, místo pěstí do nich bít
a bránit, co nám svato,
jde za oceán otročit;
ej, boží blesky na to!
Nač vrahům záda obracet?
radš hrdě vypnout prsy,
ať uzří na nich všechen svět
ran purpurové trsy.
Čech při právu stůj jako stál,
a při trpících davu,
nechť za ty poklady by dal
i vlastní svoji hlavu;
dej bratrům v příklad ji a žas
a dej ji bez lítosti,
vždyť nový mstitel vstane v čas
z tvé krve a z tvých kostí!