Pološero; pole tichnou, den se k noci obrací,
nebe ze zlatého srdce žhavou krví krvácí,
v noc – v sen plachý spánku věčna – zabírá se dalný svět,
na nebi se hvězdy jasní, na zemi dlí v slzách květ.
Na tisíce u všemmíru písní dřímá tajemných,
na tisíce zkvést jich může z pole brázd a skalin rýh,
jako v strunách houslí dřímou nevyzpytným jaty snem,
kéž jen jednu vzbudit mohu ducha křídel dotekem. –
Jenom jednu, aby zněla za hrob můj vždy v stejný jas,
by tím záchvěv srdce mého v jiném obrodil se zas,
aby s ňader zvukem jeho mých se ňader sdružil zvuk,
by v dvou srdcích různých dobou jeden pocit byl i tluk. –