V Pasově se chystal valem k válce biskup Leopold, hořelť býti Čechův králem, leč kde vojsko vzít a žold?
Tu mu při hostině v hradu umluvenou dali radu Sulz a Ramé s Tanaglem: „Verbuj, drancuj Českou zem!“
„Ano,“ pater Heinrich kývá, „k Praze, tam je zlata dost, rychlý čin půl výhry bývá, královský ti kyne skvost;
těžkým stal se Rudolfovi, rychle, nápadník než nový proň si přijde, Matiáš, ty jej vezmi, pane náš!
Sotva Ramé v boje víru k Praze táhl jako mor, přešlo devět oficírů českých stavů v jeho sbor.
Pěkní hoši, povedli se: nad právo jim krůta v míse, nad svobodu děvčat stan, nad vlast vína plný džbán.
S vlky vyli, vlky byli, běda, kdo jim v spáry pad’; vraždili a loupežili, co jim otec, matka, brat?
Na kostky a vrhcábnice stále zlata chtěli více, drancovali hrad i ves, s Pasováky stejná směs.
Smál se Ramé lotrův píli: „Bravo, bratří, radost mám, tužte se jen, v pravou chvíli vrchníky z vás udělám!
Znáteť v Praze všecko všudy nuž z čtyř stran ať kohout rudý kokrhá v tom moři střech – rád bych je zhlíd’ v plamenech.“
Marně; nevzplanula Praha, leč kol ní vzplál krutý boj, Čech rval škůdce, kosil vraha, plašil dravců běsný roj;
prchal Ramé, divým honem za ním Althan s Balderonem, i štkající Aquent mnich... Leopolde, kde tvůj pych?
Kde tvá děla, mušketýři? kde lancouchů pestrý zjev? Rozprchli se jako pýří, jako v bouři hrstka plev;
pádí po dvou na komoni, český lid je z doupat honí, na nivách rve, na ladech; hyne síla, slábne dech.
K Berounu se vrazi hnali, za nimi se Vchynský zved’, voje bily se a klály, Ramé hněvem, rud’ i bled’;
prchal k řece, prchal k mostu: „Kdo mne zbaví českých hostů? Vozy v bahně, Vchynský záz moří, rve a bije nás.“
Na to devět odpadlíků: „Chceš-li, vůdce, s lidem, věz, zastavíme v okamžiku kopí honící nás les;
viz, jak se nám v zádech množí! Nač nám dbáti špíže, zboží? Obětuj je, a jsi prost, k braní zbude ještě dost!“
„Dobrá, konejte jak mníte; ustoupí-li protivník, a můj voj-li zachráníte, královský vám kyne dík;
krom hejtmanských bandalírů!...“ Tu v ráz devět oficírů strhli most až do podpor. Volně prchal Němců sbor.
Utíkali, ale z deště v zmatku přišli pod okap; jako tchoře v pevné kleště, Trnavský je v lesích lap’;
sevřel je a lidu k vděku hnal je z bahen do záseků, porubal jich do tří set – Ramé klel a hryzl ret.
Jak tlum lačných vran a výrů prchli Němci tam i sem, ale devět oficírů přec vyvázlo životem.
Div-li to, či zrada pouze? Ramé nepřemýšlel dlouze, svraštil čelo, zaťal pěst: „Zbit jsem; zrádců vinou jest!“
Na komoni k pánu letí: „Boje vin jsem, pane, prost!“ Hněviv Leopold však větí: „Znej můj hněv a nemilost!
Z voje hrdin vedeš domů hrstku bab!... Ej u všech hromů, ztratil’s korunu i plen!...“ „Pane, zradou Čechů jen!
Přesvědčím Tě, mocný pane: až přijdeme na nocleh, po právu se zrádcům stane, jen, co chci, mě konat nech;
pevným v boji jsem i v míru... devět českých oficírů podplatil Thurn Matyáš...“ „Klameš!...“ „Ne, však uhlídáš!
Dosti věru bylo času převézt kořist, chránit čest; Češi zplašili mi chasu, strhli most, leč byla lest,
to mi plemeno to chrtí splatí krví svou a smrtí; devět hlav až padne v ráz, oběma nám bude snáz!“ –
K městu, jehož základ prvý vybudoval Budivoj, probrodil se Ramé krví i zběsilých drábů roj,
na to do městského týnu pozval Čechy na hostinu: „K veselí dnes prosím vás, na zvěřinu, na malvaz.
Usmála se doba míru, a jak touží pán i lid, devět českých oficírů po právu chci odměnit!...“
Přišli, odepiali meče, smích se vlní, víno teče, mísy prolamují stůl – hlásný hlásá noci půl.
Ramé číše plnit káže, hlučno v síních v před i v zad, leč proč dvojnásobné stráže postaveny u komnat?
Nač té pocty druhům k vůli? Ramé opřen o tabuli stojí, v ruce s vínem číš: „Kamarádi, slyšte již!
Já, váš vůdce, Čechům z vděku štědré dary chystám dnes za most přes Berounku řeku, za zásekův selských les;
v síni u vedlejších schodů dám každému konec hodu, vojvodův jak káže dík, drahocenný nákrčník.
Vždy jak zazní fanfar zvuky, dopij každý svoji číš a na pokyn mojí ruky pro svůj dar se dostaviž!...“
Vešel první, druhý, třetí – z víru bubnů výkřik letí – čtvrtý prchá z komnat ven, zděšením zrale vytřeštěn.
Chytli Češi pádné meče, stráže kopí na odpor; krev i víno v síních teče, úskok tam, zde mužný vzdor;
při pohledu na tři těla síla Čechů zakypěla, ale klesla vazbou pout; Ramé soudil. Hrozný soud!
Rozvzteklil se: „Aj, vy zrádci!...“ Nebyl křik to ale řev, na rukou i na kabátci v krůpějích mu stála krev;
nohou dupá, mečem tluče: „Ruče, kate, ruče, ruče, velká dnes ti kyne čest, tři jsi srub’, teď ještě šest!
Připravte se, lotři čeští, o ta hrdla vašich těl ať si mistr topor leští, to můj dar, jejž dát jsem chtěl;
úmluvou jste v české spáry navrátili plné káry, Berounský když stržen most! Pěkní hoši, pěkná ctnost!
S Thurnem za jedno jste stáli, vy i vaší chasy dav, za to budoucímu králi k nohám dáte devět hlav;
dolů s kabátcem, vy zmije, rychle nákrčníky s šíje, čas je krátký, máme chvat: Leopold i já i kat!“
Zděsili se odpadlíci: „To tvůj dík, to dar tvůj jest?“ Přední děl však s hrůzou v líci: „Boží prst v tom, boží trest;
pokuta nás stihla pravá: kdo se lotry zlotřit dává vlasti, bratrům na příkoř, toho, Bože, znič a zmoř!
Bez viny jsme, proti tobě, ne však proti vlasti, žel! Hřešili jsme, nuž v té době nebes trest nám nadešel;
v městě v povltavském kraji, lid kde s cizáckou jde lájí, Bůh nás příkladem chce všech; s vlkem vlk buď, s Čechem Čech!
Pojeďte, za potupy vrahů, bratři, katu hlavu klást, podlým duším na výstrahu, jež by zradit chtěly vlast!
Pane Bože, přej nám smíru!...“ Padlo devět officírů; ráno pohřbil lidu dav devět těl a devět hlav.
Ze rtů na rty lítla slova: „Lépe mřít než rabem být!...“ Když spěl Ramé do Pasova, zaskočil jej český lid;
zbil ho, zbraně sebral k tomu, a když v strachu přišel domů, dal mu – zasloužený žold – hlavu srazit Leopold.
Cookies on Poetry Cove