Sivé mlhy kryjí les,
sivá mračna k nebi plovou,
podél města lidu směs
kráčí cestou úvozovou.
Kráčí k hrobu s mrtvolou;
v rakvi stará panna leží;
slyš, s pohřební písní mdlou
ze hřbitova vítr běží.
Starý kněz ji pochoval,
studentské s ním jaro žila;
proč že on se knězem stal,
proč že ona pannou zbyla?
Jaký byl jich srdce spor,
jaký žal a jaké trudy?
Slunce spadlo za obzor,
noc ukryla všecko všudy! –