Večer byl tak tichý, krásný večer, večer, v němž se láska v srdce loudí; krásný, milý, v jasném světle stála na obloze lesknoucí se luna,
sesýlajíc paprsky své skvostné na laguny, břehy, mosty, chrámy. – Do paláce pospíchal jsem dožů, abych pohled čarovného města
z galerie v nitro duše vložil. Po velikých schodech tiše stoupám, obrovské jež sochy vkusně krášlí, zastavím se na nejnižším stupni,
abych spatřil památná ta místa, na nichž dože, z vůle signorie, v plné slávě zlatou kryt byl čapkou. – Zázračný to pohled z galerie,
na náměstí veliké i malé, na nichž tisíc plamenů se blýští. U břehu zde volnosti jsou strážci, volnosti té dávno utracené,
utracené, šlapané a zhaslé. Theodor zde s štítem v pravé ruce, levá ruka tupé drží kopí, na znamení, že se bez útoku
republika prvé štítem chrání, útok teprv zbraň že vyvolává. – Vedle něho lev svatého Marka, Evangelium jenž v drápu drží,
na němž veliké „Pax tibi“ psáno. Pokoj, pokoj v širé světy hlásá, pokoj moři, zemi, lidstvu všemu. Mladé slunce z rána písmo zlatí,
zlatí štít a mramorové sloupy, avšak zašlosť s sebou nepřináší. Ona, která mír volala světu, přepadnuta, rvána, zneuctěna,
její skvosty vzaty, rozcuchány, její sláva pláče nad vodami. A mé srdce pláče vnitru žhavém, pro svobodu její, lidstva – vlasti! –
Cookies on Poetry Cove