Na luhy a keřů hlavy
úsměv padl zelenavý;
nade skrání lip se tísní
drobné zvonky ptačích písní.
A já do té ptačí říše
stoupám hlavou výš a výše;
přes koberce luk a polí
s Boubína zřím do údolí.
Hora k hoře v náruč běží,
u nohou jim vísky leží,
ve prostřed se chrámek pyšní
a chýž každá starou višní.
Jsou to chatky v prostřed setí,
nebo hračky malých dětí?
Je to kostel na pořičí,
nebo stánek trpasličí? –
Skřivan, ve vzduchu jenž nyje,
celý chrám ten křídlem kryje,
rázem by ho strhla noha,
to že stan je Pánaboha?
Divno! mně v té poušti prosté
větší kaple v srdci roste,
myšlének je svatých plna,
zpěvem každá vzduchu vlna.
Popěvek můj volá zvonem:
pojďte honem, pojďte honem,
zde je síla, svěžesť, krása,
naučte se, jak se jásá!