Pohádky.

Okolo Očovy starobné doubravy mají myšlenkami přeplněné hlavy.

Dubů bleskovzdorců omešené údy věrně ukrývají pažiť rodné půdy.

A na té pažiti v úplňku měsíce běloskvoucích postav líbezná směsice.

Kdo jsou ty postavy? – Slovenské pověsti, stíny dávných časů a zlatého štěstí.

Pod nejstarším stromem mamka Slovač věstí o dobách, kdy měla meč i žezlo v pěsti. –

K té zlaté mamonce v nocky pěknou chvíli drobné si pohádky na raz pospíšily.

Hle, s vílami tančí rozmilá ta cháska, tam Slunkova děva, a tam Zlatovláska.

Tam Dvanáct měsíčků pase Tatošíka, tam Kinkáš Martinko pro Lenku naříká.

Tam šumný Královčík Beronu kol boku s líbkem do Čárného skrývá kepenčoku.

Tam koně višňáka, co jak ptáče pluje, Popelvar útulný hladko hřebelcuje.

Tam spěchá děvojně větříkova máti, k bratrům zhavranělým cestu ukázati.

Tam přástevky líčka zastěrkami kryjí a na křižné pláčí nad Bílou lalijí.

A tam Otolienka proutíkem i slovy pouště v ráje mění svému Šurinovi.

Tamo Mehulenka zpívá převesele synkovi s žíravým slunéčkem na čele.

A tam krmí paní hrdličky a ptence – sama dřív hrdličkou s gombičkou v hlavěnce.

A tam osm paryb Kovlad k voji točí; by přivezl ženu na zlatitém koči.

Jen ta Světská krása posud skrytá v stráni; strygoni ji střeží, vlci a šarkani.

Však tamo v šiřici Nebojsa je taky: s Valibukem tepou vrahy vlkodlaky.

Aj! už šarkanové, s ohni kolem pasu, zrubáni jsou četou mladých zemětřasů.

Jen statně, junáci, statně na té trati, ať se také domů Světská krása vrátí!