Děvče kdys bylo v dědině,
hvězdičkou padlo prý na zem,
jednou jen kdo ji uviděl,
zahořel, churavěl rázem.
Keře i mladí stromkové,
ba i ty na věži zvony
vzdychaly, po ní volaly
smutnými, zvučnými tony.
Seveřík jenom hněval se,
hrozil jí, nelidník pustá,
že mu kdys děvče bránilo
líbati zardělá ústa. –
Šeptaly květy v šeříku:
Slyšel jsi, viděl jsi? pane,
srdéčko štíhlé Aničky
doutná a hoří a plane.
Co pak jí dáme? Kytici!
Kytice pěkným je darem,
nechať se nikdy neloučí
s vůní a kvetoucím jarem!
Zpívaly zvony na věži,
zpívaly písničky pěkné:
Dneska ta hezká Andulka
s Jeníkem k oltáři klekne.
Co pak jí dáme? Popěvky!
Popěvky pěkným jsou zjevem,
nechať se nikdy neloučí
se zvučným zvonkovým zpěvem!
Zasmál se vítr, nevlídník:
Dáte to na krátkou dobu,
za tři dni v černé rakvici
ponesou ženušku k hrobu!
Vezmu jí květy, popěvky,
do rakve prachem ji smetu,
věru se více nevrátí
z dalekých neznámých světů! –
Paprsek letěl okolo:
Skryj se, já milou tu druži
navrátím všemu k potěše,
nachovou na hrobě růží! –